Středeční dopoledne bylo pro žákyně druhého stupně stejné jako každé jiné dopoledne. Abych to uvedla na pravou míru: všem se zdálo po vstupu do školy stejné, ale opak byl pravdou… Místo toho, abychom seděly v lavicích a snažily se i na konci školního roku přemýšlet, jsme si užívaly nádherného pocitu z toho, jaké to je, když o nás někdo pečuje. Nešlo ovšem o péči učitelů o náš mozek, ale o péči začínajících kadeřnic o naše vlasy.
Po příchodu jsme si mohly vybrat, co bychom si přály. Možností bylo spoustu: extravagantní, svatební a plesové účesy. Žádná z nás netušila, kolik věcí se dá s vlasy dělat. Jakmile jsme byly učesané, tak jsme si myslely, že lepší už to ani být nemůže. To byl ovšem už druhý omyl středečního dne. Dalším překvapením totiž bylo, že nás i nalíčili. Všechny jsme místo obvyklého středečního učení dosáhly nirvány. Můžete si myslet, že přeháním, ale opravdu tomu tak bylo.
Onoho středečního dopoledne jsme se dopustily ještě třetího, tentokrát už ovšem posledního omylu: Myslely jsme si, že nás všichni poznají. Jenže nám to asi tak slušelo, že se na nás kamarádi dívali s úžasem a většina si jich nebyla jistá, jestli jsme to opravdu my.
Moc se nám to líbilo a doufáme, že se podobná akce bude zase někdy opakovat.. Myslím, že i tohle byla jedna z možností, jak strávit školní vyučování J
Karolína Smutková
