Jednoho chladivého středečního rána jsme přišli do školy, usadili jsme se do lavic a začali pomalu, ale jistě rozmrzat. Bylo nám sděleno, že je pro nás připravena přednáška o šikaně a po pravdě řečeno, nějak moc nás to nenadchlo.
Za pár minut se ve třídě objevila milá paní, která se nás zeptala: „Myslíte, že umí žirafa plavat?“ Jeden po druhém jsme jí řekli svůj názor a prvotní nezájem přerostl ve zvědavost. Dále jsme každý dostali papírek, který jsme si museli nalepit na čelo. Co máme na čele napsáno, jsme ale netušili. Našim úkolem teď bylo řešit zadané úlohy podle toho, co je na těchto papírcích uvedeno. Na cedulkách bylo napsáno např. „mám pravdu“, „směj se mi“ atd., na což nás museli navést naši kamarádi.
Podobným způsobem pokračovala hodina i dále a my jsme si uvědomili, že se po nás nenápadně chce, abychom sami na něco přišli. Cílem aktivit bylo zjištění, že člověka nelze soudit podle vzhledu, rasy ani zájmů a že agresor může být osoba, která není sama se sebou spokojená nebo byla sama v minulosti šikanovaná.
Na konci jsme litovali a taky se trochu styděli za náš počáteční nezájem. Z dopoledne jsme si odnesli poznání podobné přísloví „Nesuď knihu podle obalu“ a moc se těšili na další „přednášku“, kterou nám paní z klubu Most slíbila.
Karolína Smutková
