Kateřina Fryšarová
Jednoho chladného podzimního dne se Pavla, Niki a Honza projížděli na Lysce. Byla to jejich malá loďka. Byla opravdu malá, měla jen dvě plachty a malou kajutu. Pavla a Honza byli na palubě, Niki v podpalubí pila čaj. Niki spíše s čajem jen tak seděla, protože její čaj byl ještě moc horký. Loďka se najednou začala houpat a za chviličku sebou nečekaně trhla a na Niki se čaj vylil. Vyřítila se rozčíleně na palubu. Běžela, jak nejrychleji dovedla, ale běžela tak neopatrně, že místo toho, aby se důstojně a naštvaně přiřítila k Honzovi a Pavle, žuchla přes malé lodní zábradlí do vody. Plácala sebou ve vodě jako kočka. Honza a Pavla se jí smáli, ale po „důkladném odprošení“ jí hodili provazový žebřík. Najednou začalo poprchat a během chviličky se pořádně rozpršelo.
„Domů nepojedeme, byli bychom všichni mokří jako myši.“
„No dobře, Niki, zakotvíme.“
„Spustit kotvu! A teď vylodit, posádko!“
„Ano kapitáne Pavlo!“
„Ty, Honzo, Lysku vytáhni na břeh co nejvýš.“
„Proč zase já?“ odmlouval Honza.
„Niki je už zmrzlá a já Lysku tahat nechci!“ odpovídala Pavla Honzovi.
„Ach jo, ale to druhé není důvod…“
„Ale Honzo…“
„ Blá blá blá, už ji tahám.“
Niki se snažila vyšplhat do malé jeskyňky vysoko ve skále, kterou si společně našli. „Ne, Niki, do skalního úkrytu nelez, je mokro, spadneš! Podívej, našla jsem tu něco!“ Pavla našla dlouhý úzký tunel, který se asi po dvaceti metrech měnil v jeskyni. „Honzo, ty už taky pojď.“ Pavla se po čtyřech proplazila tunelem až do jeskyně. To samé udělali i Honza a Niki. V jeskyni bylo teplo a z hloubky jeskyně vycházelo světlo. Honza si toho všiml jako první. „Podívejte, z té jeskyně vychází světlo!“ A rozběhl se to prozkoumat.
„Honzo, nechoď tam!“
„ To nemá cenu, Pavlo, stejně, i kdyby tě slyšel, tak tam půjde.“
„Máš asi pravdu, tak tu na něj počkáme.“
Honza volání Pavly neslyšel a doběhl k světlu tak blízko, že zjistil, co ho vydává. „Téda!“ zašeptal.
Viděl obrovské hejno draků i s malými dráčaty, někteří měli zatím jen vajíčka. Každý malý dráček nebo vejce měli vedle sebe ohýnek, který mu zapálil jeho rodič. „Holky, to jsou draci! Pojďte se podívat!“
„Ale Honzo, o není možné!“ dychtila Pavla, která s Niki po boku běžela za Honzou. Když doběhly, nemohly ani promluvit.
Po chvíli se Niki konečně zmohla na slovo: „To jsou opravdu…“
„Draci…“, doplnila ji Pavla. Chvíli na draky společně s údivem zírali, ale po chvíli se draci začali pohybovat úplně jinak než doposud.
„Oni chtějí někam letět!“
„Když myslíš, Honzo, tak se schovejme do támhletoho výklenku.“
Pár minut se nic nedělo.
„Nevylezeme už?“ptala se Niki.
„Počkej ještě chvíli.“
A dobře, že počkali, protože teď už by nejspíš leželi celí polámaní na zemi. Draci totiž najednou vzlétli a letěli ven. Neletěli ale tunelem, kudy přišli oni, ten by pro ně byl moc úzký, vzlétli vzhůru a nějakým otvorem vyletěli ven. „Pojďme se podívat na ta dráčata,“ navrhl Honza.
„No já nevím, Honzo, není to nebezpečné?“ měla Niki obavy.
„Nestrachuj se, Niky.“
„No tak dobrá“.
Všichni seběhli blíž k dráčatům.
„Co kdybychom si některé vzali domů?“
„Skvělý nápad, Honzo! Dvakrát ano a co ty na to Niki?“
„No já nevím.“
„Ale je to dvakrát ano, jednou ne, přehlasovali jsme tě!“
„Honzo, Niky, nehádejte se, pojďme si raději nějaké vybrat.“
Honza k Niky přinesl černé dráče. „Tak co na něj říkáš?“ „No, mě se moc nelíbí. Podívej se na to moje.“ Niky Honzovi ukázala tyrkysovočerné dráče. „To tvoje je Niki opravdu hezčí, než to moje. Pojďme ho ukázat Pavle, jestli nenašla ještě hezčí než my.“ A opravdu. Když Honza a Niky přišly k Pavle, ukázala jim fialovooranžové dráče. „Teda Pavlo, tvoje je nejkrásnější. To si necháme a když jsi ho našla ty, tak ho i ty pojmenuj.“
„Tak když ho musím pojmenovat já, tak to bude Fialová Jiskra.“
Po nějaké době už všichni měli hlad a venku byla pořád ještě bouřka.
„Všechny sušenky, co jsme měli v kapsách už jsme snědli, co teď?“
„Víš co, Honzo, už mě to napadlo. Dojdu k Lysce, tam bychom měli mít ještě nějaké rohlíky a sušenky.“
„Tak pro to dojdeme.“ vykřikli Honza i Niky najednou. „Ne, dojdu tam sama. Vy pohlídejte Fialovou Jiskru.“
Pavla vyběhla z jeskyně. „To ne, voda stoupla!“ vylekala se Pavla a Lysku nikde neviděla. Byla pryč. Pavla ale neztratila hlavu a rozběhla se po proudu. Po několika minutách Lysku našla. Nastoupila, v kajutě si udělala topinku z rohlíku a protože už moc nepršelo a vál příznivý vítr, zaradovala se. „Výborně, vítr vane správným směrem, budu brzy u jeskyně.“ Za chvíli opravdu k jeskyni doplula, ale spatřila za sebou přilétající draky. Jak nejrychleji to šlo, dostala se do jeskyně. „Je Jiskra připravená?“
„Ano.“
„Tak můžeme vyrazit.“
Vtom do jeskyně vlétli draci. „Ale Pavlo, Honzo, počkejte, co když tu má Jiskra rodiče?“ „Máš pravdu, Niky,“ řekla Pavla.
„Honzo, pošli ji k ostatním.“
„Dobře,“ odpověděl Honza a šťouchnul Jiskru k ostatním drakům.
„Tak běž.“
Jiskra seběhla k ostatním a místo toho, aby se přitulila k rodičům a vzala si od nich rybu, přišla k jednomu dráčeti, naježila se a ukradla mu jeho rybu.
„Hele, Jiskra krade! To znamená, že žádné rodiče nemá!“
„Takže půjde s námi, Niky?“
„Asi ano.“
„Juchů !!!“
Honza Fialovou Jiskru vzal a všichni čtyři nastoupili na Lysku. Ujeli teprve pár metrů, když je začala pronásledovat skupinka draků. Vtom si jeden z nich nacpal do tlamy balvan a v podobě ohnivé koule ho poslal na loďku.
„Tomu se nevyhneme!“ zaječela Niky. Koule už byla hodně blízko, když najednou před kouli vlétl tyrkysový drak. Draka to srazilo do vody a ostatní draci se vrátili do jeskyně. Posádka lodě vystoupila na břeh, protože právě tam drak vyplaval. Niky a Pavla ho ošetřily. Nakonec Pavla řekla:“Asi se mu rána brzy zahojí, ale létat už asi nebude, zasáhlo ho to přímo do křídla. Budeme se o něj chodit starat.“
A protože se už úplně vyjasnilo, děti se rozhodly, že pojedou domů. I se svým novým kamarádem Fialovou Jiskrou, které děti chtěly vynahradit rodiče.
„Myslíte holky, že se na nás bude maminka zlobit, že jsme byli tak dlouho pryč?“
„ já myslím, že ne, a určitě nám vše uvěří, vezeme si přece Jiskru a to je náš důkaz!“