Ráno prvního září mě maminka budit nemusela. Byl jsem už dlouho vzhůru. Byl tady konečně ten den, na který jsem se tak trochu těšil a tak trošku netěšil, byl jsem moc zvědavý a také jsem se malinko bál.
Už o prázdninách jsme nakupovali aktovku, pastelky, přezůvky, sešity a všechno potřebné do školy. Všichni mi vyprávěli o tom, jak to bylo, když oni chodili do školy. Ale dnes to bylo něco úplně jiného! Do školy jdu dnes přece já!!!!
Školy jsem se nebál, tu znám. Je krásně opravená a moc se mi líbí. Nevěděl jsem ale, co mě čeká uvnitř.
Všichni byli krásně oblečení a co tam bylo lidí a aut. Před školou stála policie, to mě moc zajímalo. V šatnách už byli kamarádi a všichni povídali jeden přes druhého, každý někam běhal a něco hledal. Naše třída je na konci dlouhé chodby, kde je i sborovna učitelů a kancelář pana ředitele. Naše paní učitelka bude asi moc hodná, protože mi připomíná mou tetu a ta má pro mne vždycky samé dobré věci.
Na lavicích jsme měli každý nachystanou svou hromádku knih , sešitů a různých zajímavých věcí. Než jsem si to mohl prohlédnout, už jsme šli do tělocvičny. Tam už na nás čekaly děti i dospěláci.
Pan ředitel nám představil paní Šojdrovou -poslankyni Parlamentu České republiky, starostku Vidče- paní Mikulenkovou, místostarostku Rožnova pod Radhoštěm – paní Blinkovou a pak to začalo.
Všichni nám přáli a ke každému z nás – nových žáků – přišel deváťák a dovedl nás dopředu . Tam už v řadě stály paní Šojdrová, Mikulenková, Blinková a také všichni moji kamarádi ze školky. Pan ředitel nás všechny pasoval na prvňáky ZŠ Vidče a ještě jsme dostali pamětní listy.
Tak jsem se stal prvňákem školy Vidče společně s paní poslankyní Šojdrovou, starostkou Mikulenkovou i místostarostou Blinkovou.
Věřím, že nám to v nových funkcích půjde dobře a že neuděláme škole ostudu.
