Obdivuhodných šest desítek let rozdává radost milovníkům folklóru dětský soubor Valašenka z Vidče. Za tu dlouhou dobu s ní vystoupily stovky tanečníků, zpěváků a muzikantů. V našem seriálu si připomeneme nejdůležitější osobnosti tohoto významného folklorního souboru, který je po právu nazýván rodinným stříbrem obce Vidče. Založila ho v roce 1953 Barbora Kantorková z Rožnova pod Radhoštěm.
Učila na videčské základní škole, byla svobodná a veškerý volný čas věnovala svým malým svěřencům. Chlapci a děvčata chodili do kroužku velice rádi, i když v něm vládla přísná kázeň. Nikdo si nedovolil ani špitnout, když paní učitelka dětem něco vysvětlovala. Přesto zájemců o Valašenku měla tolik, že si mohla vybírat. Byla přísná, ale spravedlivá a přitom všemi oblíbená. Dokázala totiž odhadnout, v čem jednotlivé děti nejlépe vyniknou, přičemž dbala na to, aby každé z nich dostalo aspoň malou roličku. Sestavovala líbivá národopisná pásma, která zachycovala život na valašské vesnici od jara do zimy. Valašska s nimi vystupovala při školních i vesnických akcích, zúčastňovala se různých místních a krajských soutěží, přehlídek, festivalů i zájezdů.
V té době byl soubor z Vidče pod vedením Barbory Kantorkové na vysoké umělecké úrovni, všude sklízel úspěchy a znali ho příznivci folklóru po celé republice. Vyhrával vzorně upravenými kroji, precizně nacvičeným programem a slušným chováním. Děti byly ukázněné, na což si jejich vedoucí zvláště potrpěla. Jinak to ani nešlo, vždyť soubor v té době čítal až šedesát členů!
Divákům se líbilo už samotné zahájení vystoupení Valašenky, kdy na podium nejdříve vždy vyšla malá Jarka Švecová a vítala diváky:
Tož vás tady vícu všeci dobří ludé,
věřte, že vám s nama moc veselo bude.
My sme děcka z Vidča, že nás neznáte?
Oj, šak vy nás dneskaj dobře poznáte!
Zazpíváme, zatančíme, povykládáme,
ukážeme, jak tý hory všeci rádi máme.
Nezlobte se na nás, jesli něco zkazíme,
šak my vám to podruhej vynahradíme!
Diváci v hledišti se usmívali a tleskali jak o život. V závěru vystoupení děti pokaždé zazpívaly na veselou notečku a lidé jim přitom aplaudovali do taktu. Obvykle se končívalo Lúčkou zelenou, ale největší úspěch mívala oblíbená píseň z velikonočního pásma:
„Ogaři idú, ogaři idú, ogaři zpívajú,
v uzélkoch majú malované vajca,
malovala ich Rozka, Kača, Mařa, Hanča…“
Zatímco děti dováděly na pódiu, Barbora Kantorková pečlivě sledovala jejich vystoupení ze zákulisí, povzbuzovala je a moc jim fandila. Tak tomu bylo po celých devět let. V roce 1961 se paní učitelka vdala a už jako Kriebelová se s Valašenkou rozloučila a odešla za manželem do Brna. Přesto na Vidče nezapomněla. Ráda přijímala pozvání na oslavy výročí založení souboru a vystoupení dětí ji pokaždé hluboce dojalo. Valašenka nepřestala být její srdeční záležitostí.
Ráda například zpívala tuto píseň:
Lúbí sa ně lúbí, to videcké dúbí,
je pěkné, zelené od vršku do země.
Lúbí sa ně lúbí věnečky zaplétať,
potem sobě do kolečka pěkně zatancovať.
Lúbí sa ně lúbí pod jalovcem seděť,
a na našu dědinečku zpoza kříbí hleděť.
V červnu 1983 při příležitosti 30. výročí založení souboru Barbora Kantorková – Kriebelová pro Nové Valašsko uvedla: „Prožila jsem s Valašenkou kus radostného života. Nikdy nezapomenu na pana učitele Štěpána Tvarůžka, který mně pomáhal v začátcích. Na stařenku Marii Hajnou (Jurkovou), která nám v písních a vyprávěnkách předávala svědectví života starých Valachů. Vzpomínám také na národopisnou pracovnici Anežku Svobodovou z Brna, rodačku z Vidče, díky níž jsme pronikli do světa.“
Na Valašenku její zakladatelka s láskou vzpomínala až do 3. října 1994, kdy v devětasedmdesáti letech zemřela. Kroniku souboru, kterou založila a po celou dobu psala, odkázala ve své závěti Základní škole ve Vidči.
Anna Vičanová, zakládající členka Valašenky
(Psáno pro Spektrum Rožnovska, 17.2.2014)
Barbora Kantorková se svými svěřenci. Na cimbál hrál osmiletý Josef Cáb, v té době nejmladší cimbalista v České republice.
Na archivním snímku z roku 1954 tehdejší členky Valašenky s učiteli Barborou Kantorkovou a Štěpánem Tvarůžkem, který soubor v začátcích doprovázel na harmoniku. V té době byl valašský kroužek ryze dívčí, navštěvovala ho i trojčata Dolanská – Vlasta, Karla a Jarka. Chlapci se přidali až později.
Foto: archiv autorky
Ze zpěvníku Valašenky
Paste sa kravičky na úhoře,
dokud ho pantáta nepooře.
Paste sa kravičky na dolině,
dokud tam travička nevyhyne.
Paste se kravičky kolem lúčky,
já půjdu za váma pomalúčky.
x x x x x
Vstávaj náš valášku, obúvaj krpečky,
bača už vyháňa z koliby ovečky.
Nenašel krpečky, obul si papučky,
vzal trúbu, halenu, žene na pastvinu.
A tam pod březinú pěkně vytrubuje,
na svoje ovečky takto pokřikuje.
Háj moje ovečky, háj hot hore hájčím,
hore až ke smrčku, tam si já posvačím.