O prázdninách jsme jeli s folklorním kroužkem na podkarpatskou Rus, na festival v Koločavě, kde jsme reprezentovali nejen naši školu, ale společně se souborem Beskyd ze Zubří, také naší republiku.
Vyrazili jsme v pátek ve dvě ráno. Cesta utíkala rychle. Brzy odpoledne jsme už všichni vyšlapali kopec, abychom si prohlédli mukačevský hrad Polanok. Hrad stojí na jediném kopci široko daleko, který je sopečného původu. Velmi hlubokou studnu prý pomáhal kopat sám ďábel. Hrad má tří nádvoří a nikdy nebyl dobyt, jen zradou. V určitém období sloužil také jako vězení. Snažili jsme se ho projít celý, ale spěchali jsme pokračovat v cestě. K večeru jsme se ubytovali v turistické ubytovně v Mečhorie. Vyčerpaní náročnou cestou jsme se šli navečeřet, abychom měli sílu na zkoušku. Společná rozcvička při cimbálu se nám docela líbila.
Druhý den, po pořádném odpočinku a bohaté snídani, jsme vyrazili k Siněvirskému jezeru. Podle pověsti je jezero ze slz nešťastné Siň, která ho vyplakala kvůli svému mládenci Virovi, kterého nechal její otec zabít. Uprostřed jezera byl malý ostrůvek, na němž prý jsou pochováni oba milenci. Po prohlídce jsme sešli z velikéko kopce na cestu, k autobusu. Nasedli jsme a za chvíli zastavili u lesa, kde nás čekala prohlídka linie bunkrů. Zazpívali jsme si v lese píseň Zabili, zabili…., kterou jsme potřebovali natrénovat na závěr vystoupení. Náročný den pokračoval tůrou po hřebenech kopců a prohlídkou koliby, kde lidé žijí a hospodaří tak, jak to my známe již jen z rožnovského muzea Jen seno svážejí náklaďákem. Vonělo to tam mateřídouškou a k tomu zvonily zvonce krav.
V neděli jsme vyrazili do Koločavy. Cestou jsme se zastavili u historického, dřevěného, řecko-katolického kostela, u kterého jsou pochováni četníci, které zabil obávaný loupežník Nikola Šuhaj. Poté jsme se vydali do místní základní školy Ivana Olbrachta. Za školou už budovali podium. Po obědě jsme se oblékli do krojů. Po proslovech vystoupení zahájil, v krásných krojích, ukrajinský soubor. Pak už jsme byli se svým pásmem na řadě my. Další valašské písničky a tance předvedl Beskyd. Na závěr českého vystoupení jsme zazpívali ukrajinskou lidovou Oj, zahrajte, hudačejky… a Zabili, zabili….ze zfilmované Balady pro banditu. Na podiu pokračoval program, ale my jsme vyrazili lépe si prohlédnout Koločavu. Vydrápali jsme se i na hřbitov, na kterém byl pochován Nikola Šohaj. Navečeřeli jsme se pak na Četnické stanici, společně s konzulem České republiky. Zábava i s dalšími českými turisty dále pokračovala u cimbálu. Někteří z nás (polovina videčské výpravy) se mezitím vydali k minerálnímu prameni. Nejprve po hlavní cestě přes Koločavu, kde jezdila auta, procházeli se svátečně oblečení lidé, ale také krávy se zvonci na krku. Monča už ví, že tam krávy mají vždy přednost!!! Potom jsme pokračovali podél řeky a vyhlíželi visutý most. Konečně se objevil. Při jeho přecházení jsme se pěkně pohoupali. Houpali jsme se ještě, i když už jsme šli po pevné zemi. Po návratu na ubytovnu, dospělí, šťastní že máme vystoupení za sebou, nám konečně dovolili večerní fotbálek .
Poslední den jsme si sbalili všechny svoje věci do autobusu. Cestou domů jsme se zastavili blizko u hranic v termálech , kde jsme se zregenarovali řáděním ve dvou kulatých bazénech. Turistický oběd, chleba se salámem, sýrem a rajčaty, nám velmi chutnal. Poslední hřivny jsme utratili v mukačevskému supermarketu, který byl stejný jako u nás, jen na účtenkách mají azbuku. Protože si naši řidiči před dlouhou cestou museli dpočinout, vydali jsme se pod vedením pan Mikulenky na zříceninu hradu. Šplhání do kopce stálo za to, dokonce jsme se tam potkali s živou liškou. Ale už jsme se začali těšit domů. Cesta domů byla však velmi, velmi dlouhá s mnoha zastávkami. Asi jsme chytli vira u Siněvira.
Iva Jurčová a Alena Mičkalová
i ze vzpominek maminek